Dluhy, krize, jahody (nebo pár facek)

Také jste už unaveni neustálým přílivem zpráv o krizi, dluzích a záchraných mechanismech. Já osobně tuto únavu začínám pociťovat dost výrazně. A dnes večer jsem se dostal tak daleko, že jsem začal křičet na rádio, ať toho nechá. Doopravdy. A po přeladění na neznámou stanici bez mluveného slova jsem začal přemýšlet o tom, co se vlastně děje. A co říct známým, kteří se mně občas zeptají jak to vidím. Tak jsem si řekl, že napíšu příručku „Evropský dluhový průšvih ve zkratce.“ A tady je.

Dobrá, tak zkratka se protáhla. Připojuji se tím k těm věčným omílalům. Pokud vás to nebaví, skočte rovnou na konec a koukněte na poslední odstavec.

Celá Evropa (tedy státy Evropy a nepouštějme se do debaty co to je stát) je zadlužená, protože si v minulosti půjčovala na provoz.

Evropa je dnes v situaci, že i na to, aby platila úroky z tohoto dluhu, si musí dále půjčovat. Celkový dluh dost rychle roste a eventuálně je tak velký, že ti, kteří Evropě půjčují začnou pochybovat o tom, že bude Evropa kdy schopna půjčené peníze vrátit.

Čím více pochybují, tím větší úrok chtějí za své půjčky získat. Čím větší úrok, tím větší platby úroků, tím více si Evropa musí půjčovat, tím větší nedůvěra, tím větší úrok, tím větší platby úroků, tím větší dluh, tím větší … mám pokračovat? A tahle spirála je to, co se dnes Evropa snaží zastavit.

Nejsem expert, ale není moc cest, jak to zastavit. Ta běžná je chovat se jako zadlužený člověk. Snížit svou spotřebu tak, že budu schopen platit úroky a nebudu si dále muset půjčovat. Tenhle vlak, ale Evropě ujel před několika lety. Třeba v u nás by to snamenalo snížít výdaje státu o čtvrtinu a to prý na tom nejsme špatně. Bohužel v Evropě existuje něco čemu se vznešeně říká sociální stát. Ve své podstatě to znamená, že si občané Evropy zvykli na takovou míru pohodlí i ve chvílích nepohody, že je obecně nepřijatelné, že by o takové pohodlí mohli ze svého vlastního rozhodnutí přijít. Pořád je to moc abstraktní? Dobrá, je obecně nepřijatelné, že důchody by klesly o 30 procent, spoluúčast na zdravotní péči by byla na 30 procentech, školné by se platilo i na základních školách, veškeré sociální podpory by zmizely. Je asi jasné, že tohle se prostě v Evropě nestane.

Takže se vraťme k paralele zadluženého člověka? Dospěl k závěru, že prostě nemá z čeho dluhy platit. Tak co mu zbývá? Není toho mnoho? Najít si někoho, kdo mu uvěří, že bude lépe, že se z toho marasmu vyseká a jednou to vrátí. Dobrá, ale tady mluvíme o charitě. A mám takový pocit, že Čína odmítá být charitativní organizací.

A tak máme jen to poslední co člověku zbývá a to je bankrot. Tady musím udělat odbočku, protože čas od času si někde přečtu názor ve stylu „nechme to zbankrotovat, chvilku bude problém, ale pak to bude OK“. Někdy čtu poukázání na třeba Argentinu, která si bankrotem prošla v minulém desetiletí. Každému, kdo státní bankrot takhle zlehčuje, bych snad i přál pár týdnů života v bankrotujícím státě. Ale to jen odbočka.

A došel jsem ke kritickému momentu v mé příručce. K momentu, kdy musím přednést můj názor, že suveréní státy nebankrotují a mají další mechanismus jak se bankrotu vyhnout. Přesto, že velice fandím pořekadlu „Kapitalismus bez bankrotu, je jako katolická víra bez pekla.“, myslím, že suveréní stát má jednu vlastnost, kterou žádný jiný subjekt nemá. Takový stát má věřitele poslední instance, který má neomezenou zasobu peněz. A tím věřitelem je centrální banka. A centrální banka má tiskárnu a ta tiskárna tiskne peníze a ty peníze se prostě použijí ke splacení dluhu. Tak proč bankrotovala Argentina, proč bankrotovalo Rusko a proč zbankrotovalo Řecko (patřím k těm, kteří se nerozepisují o tom jak bude řecký bankrot vypadat, protože to všichni víme, ten bankrot již proběhl). Všechny tyto státy měli jedno společné. Argentina byl země s ekonomikou postavenou na ne domácí měně, ale na dolaru. Rusko do jisté míry také. No a Řecko nemělo svou drachmu ale euro.

Problém Evropy je, že Evropa není suveréní stát. Ale jde o jakýsi slepenec států, které se vzdaly své měny a měnové suverénosti. A centralní banka Evropy je (zatím) jak zrnko mezi mlýnskými kameny a každý z těch kamenů mele trochu jinak a jiným směrem. Až se směry sjednotí, tedy až dluh Francie přestane být udržitelný díky tomu, že důvěra ve Francii se propadne (třeba až přijde o svou AAA nálepku), až Německu dojde, že jeho síla prostě Evropu nezachrání, nejspíš dojde na tiskárny ECB. Tedy pokud v tu dobu bude ještě ECB existovat. Prakticky to, že dojde na tiskárny ECB, bude znamenat, že ECB se stane věřitelem poslední instance pro Evropu a bude nakupovat dluhopisy evropských států vydané na splacení dnešního dluhu. Čili ECB bude půjčovat Evropě, klidně do nekonečna, prostě protože má nekonečný přístup k penězům.

Abych nebyl špatně pochopen. Tahle cesta přes tiskárnu není žádný zázrak, který Evropu vyléčí bezbolestně. Tato cesta samozřejmě znamená vyvolání vysoké inflace se vším s tím spojeným. Asi jediná výhoda je, že tato cesta je do jisté míry kontrolovatelná. Kontolovatelná ve smyslu hodnoty dnešního dluhu, který musí být touto cestou „odinflován“.

A tak jsem tam, kde jsem začal. Proč to pořád omíláme kolem dokola:

Evropa má problém a ten problém nelze vyléčit (Evropa nedokáže seškrtat výdaje, tak aby byla schopna eventuálně splatit svůj dluh). Neexistuje nikdo, kdo by mohl Evorpě pomoci v rámci nějaké charitativní akce. Evropa své dluhy prostě v jejich dnešní podobě splatit nemůže a může pouze použít centrální banku k „odinflování“ tohoto dluhu. Jediná otázka je zda Evropa tak učiní jako jeden celek, nebo k tomu dojde v jednotlivých zemích po rozpadu Evropy (prostě protože to umožní některým zemím „odinflovat“ méně než druhým). Takže otázka je kdy dojde Německu trpělivost.