Máme někomu půjčit 90,000,000,000?

Moje odpověď … mám takový pocit, že do týdne to nikoho nebude zajímat.

Update on Úterý, prosinec 20, 2011 by Radek Zítek

Když jsem před týdnem napsal ten výkřik výše, můj předpoklad byl, že do týdne bude 200 mld EUR odhaleno jako zcela nic neznamenající částka a svět se posune o krok dále skutečnému řešení evropské dluhové krize. Asi jsem čekal rychlejší eskalaci evropských problémů a nevzal jsem v potaz předvánoční náladu. Z 200 mld je již jen 150 mld, ale mrtvé to ještě není.

Co je mnohem překvapivější, že ECB veřejně spíše naznačuje krok zpět od toho co považuji za jedno za dvou možných řešení. Pan prezident ECB Mario Draghi již dva dny po sobě opakuje, že žádné větší nakupování dluhopísů evropských zemí (neboli kvantitativní uvolňování, neboli “odinflování” části evropských dluhů) nechystá. A není jen u slov, v minulém týdnu ECB opravdu razantně omezila tyto nákupy. Nicméně úplně tiskárny ECB nestojí. Zítra ECB nabízí bankám v podstatě neomezené množství levných EUR na tři roky a pravděpodobně předpokládá, že banky tyto peníze použijí na nákup dluhopisů.

Jak rychle se takový předpoklad podaří potvrdit nebo vyvrátit netuším. Ale je zjevné, že ECB se i pod vedením Maria Draghi stále křečovitě drží svého mandátu: Nefinancovat vlády, financovat ekonomiku (banky). Draghi to i tak doslava v minulých dnech formuloval. No uvidíme, jestli budou banky mít o nové peníze ECB zájem a jestli tyto peníze použijí k financování ekonomiky, vlád nebo k vylepšení svých rozvah.

Dluhy, krize, jahody (nebo pár facek)

Také jste už unaveni neustálým přílivem zpráv o krizi, dluzích a záchraných mechanismech. Já osobně tuto únavu začínám pociťovat dost výrazně. A dnes večer jsem se dostal tak daleko, že jsem začal křičet na rádio, ať toho nechá. Doopravdy. A po přeladění na neznámou stanici bez mluveného slova jsem začal přemýšlet o tom, co se vlastně děje. A co říct známým, kteří se mně občas zeptají jak to vidím. Tak jsem si řekl, že napíšu příručku „Evropský dluhový průšvih ve zkratce.“ A tady je.

Click to read more ...

Vyhánění čerta ďáblem?

Takže, „Bursele, máme tady problém!“, abych volně citoval dostatečně profláklou větu. Ten problém je, že nám některé státy nasekaly sliby, že v budoucnu zaplatí nějaké peníze (lidově řečeno nasekaly dluhy) a teď je zjevné, že na to nebudou mít prašule. Proč ty sliby nasekali? No protože platilo, že porosteme a porosteme.

No a ono se nám to ňák zaseklo, protože pro změnu v Americe nasekali bydlení chtiví občané sliby, že v budoucnu zaplatí nějaké peníze (lidově řečeno vzali si hypotéky). No a pak na to neměli a do toho růstového stroje se nám dostal písek (zvláště proto, že jistá velká banka vzala ty sliby občanů a na jejich základě udělal vlastní sliby, že v budoucnu zaplatí nějaké peníze – lidově řečeno collaterized debt obligations … dobrá, to už asi moc lidově nezní).

Poznámka na straně: Nemám finanční vzdělání, o věcech, o kterých zde píšu, nejspíš vím kulový.

Takže, už několikrát se potvrdilo „sliby, chyby“, ale přesto se zdá, že všichni dnes ráno fandí drahým vůdcům Evropy, když na ty problémy vymysleli následující řešení: Vezmeme jiné a nové (čersvě upečené a voňavé) sliby dnešních států v eurozóně, že v budoucnu potencionálně zaplatí nějaké peníze a ty sliby nasypeme do jedné společné kapsičky (kterou nazýváme evropský fond finanční stability – EFSF).

A na základě těchto slibů budeme, když bude potřeba, nakupovat ty problematické sliby států, které je nedokáží plnit. A protože už ani ty sliby se nechce nikomu jen tak mírnix týrnix dávat, tak za každý slib v EFSF si koupíme čtyři problematické sliby, které někdo neplní (jinak řečeno, necháme ten EFSF na každý slib co dostal, udělat tři další sliby budoucích peněz, neboli uděláme z EFSF takovou malou banku – protože začínáme mít pocit, že to je jediný trik, který nám zbyl v kapse).

Také už se v tom ztrácíte? Asi nejste sami. Já tomu pracovně říkám „zapákovaná slibotechna“ neboli vyhánění čerta ďáblem. A už i já (konzervativní kliďas) z toho začínám být tak trochu nervózní.