Partajník

Scéna:

Přednášecí sál vysoké školy v Praze. Je 30 minut do přednášky, kterou bude přednášet člověk hlásící se k jedné z našich větších politických stran. Přednáška je otevřená širší veřejnosti. Přednášecí sál se již pomalu plní, z převážné části studenty.

O třicet minut později:

Sál je plný. Lidé začínají postávat v uličkách, posedávat na schodech sálu. Mezi posluchači se ojediněle objevují zjevní ne-studenti, lidé středního a staršího věku. Sem tam skupina studentů “drží” volné místo svým opozdilým spolužákům.

Pohled do předních řad:

Několik studentů zde drží místo pro spolužáka. Před studenty se po sále nervozně rozhlíží starší muž. Zjevně hledá místo. Jeho pohled padne na “volná” místa v první řadě. Muž přistoupí k volnému místu, s notnou dávkou arogance a bez jakéhokoliv pokusu zjistit, zda je místo volné (ono je totiž zjevné, že není), na místo hodí svojí budu a prohlásí:

“Já jsem z partaje toho pána (kynouce ve směru přednášejícího) a tady teď sedím já!”

Konec příběhu.

Jenže to není smyšlený příběh, ale situace, které jsem byl dnes večer svědkem. Někteří lidé prostě budou na vždy v “partaji” a budou si mylset, že jako “partajníci” jsou něco víc a mají jakási přednostní práva. Komu záleží na elementární slušnosti. A pomiňme, že pan “partajník” byl hostem na akademické půdě. No alespoň si studenti udělají “obrázek”, jak to v těch partajích chodí. Bohužel.