Jak vstoupit do zdejší politiky?

Máte dostatek prostředků, byznys Vás už tolik nebere, říkáte si: “což tak zkusit politiku?”

No když se tak dívám kolem a probírám se historií posledních dvou let, tak mi dochází, jak strašně jednoduché je do zdejší politiky vstoupit. Zde je můj recept pro každého politického adepta.

1. První a nejdůležítěší je tvrdit, že do politiky nevstupujete a už v žádném případě netvrdit, že zakládáte politickou stranu. “Není to strana, je to hnutí!” To jsme slyšeli tento víkend  asi třikrát. Ono totiž jako hnutí se můžete ohánět lidmi co za vámi stojí, protože někde něco odklikali na internetu. No a co teprve příznivci na fejsbuku … to už je mandát “jako bejk”.

2. Neřeště politickou idealogii. Vůbec nepřemýšlejte, zda jste sociální demokrat, socialista, liberál nebo třeba libertarián. Zmatete tím spoustu lidí, kteří vám nebudou rozumět a nedej bože byste mohli být spojováni s již existujícím politickým subjektem. Což je nepřípustné.Váš slogan by měl znít Jiráskovsky: “Proti všem!” Nebo použijte osvědčený proslov jednoho z mých spolužáků při volbách do akademického senátu v roce 1990: “Já bych se chtěl připojit ke všemu pozitivnímu co tu zaznělo a distancovat od všecho negativního.” (*)

3. Nic neslibujte nebo nenavrhujte. Je to zbytečné a navíc by vás někdo mohl chytit za slovo a nebo v nejhorším případě by o vašich návrzích chtěl racionálně diskutovat. Jen stále opakujte, že chcete to co lidé, skělou budoucnost pro naše děti, a že už jste také naštvaný. Mimochodem, nastudujte si slang diskusních fór na internetu. Musíte ovládat termíny jako absurdistán, ovčané (i když s tím opatrně) a případně i ČEZko.

4. Použijte volnou asociaci s dnes populárním hnutím jinde na světě. Nabízí se jich mnoho: Geração à Rasca v Portugalsku, Democracia Real Ya ve Španělsku, Kínima Aganaktisménon Politón v Řecku,  i různá “Occupy something” hnutí v USA. Prostě buďte “nespokojení”.

5. Bohužel špatná zpráva je, že budete muset mít peníze, bez těch to nejde.

A poslední rada: Moc se necpěte do televize. Mohli byste ze sebe udělat v očích mnoha lidí hlupáka a vyvolat přirovnání k takovým velikánům zdejší politiky jak byl třeba pan Miroslav Sládek.

(*) Citováno volně, ale pravdivě. Ten spolužák byl velice chytrý s schopný člověk. Jen aby si to nějaký pamětník nevykládal špatně.

Partajník

Scéna:

Přednášecí sál vysoké školy v Praze. Je 30 minut do přednášky, kterou bude přednášet člověk hlásící se k jedné z našich větších politických stran. Přednáška je otevřená širší veřejnosti. Přednášecí sál se již pomalu plní, z převážné části studenty.

O třicet minut později:

Sál je plný. Lidé začínají postávat v uličkách, posedávat na schodech sálu. Mezi posluchači se ojediněle objevují zjevní ne-studenti, lidé středního a staršího věku. Sem tam skupina studentů “drží” volné místo svým opozdilým spolužákům.

Pohled do předních řad:

Několik studentů zde drží místo pro spolužáka. Před studenty se po sále nervozně rozhlíží starší muž. Zjevně hledá místo. Jeho pohled padne na “volná” místa v první řadě. Muž přistoupí k volnému místu, s notnou dávkou arogance a bez jakéhokoliv pokusu zjistit, zda je místo volné (ono je totiž zjevné, že není), na místo hodí svojí budu a prohlásí:

“Já jsem z partaje toho pána (kynouce ve směru přednášejícího) a tady teď sedím já!”

Konec příběhu.

Jenže to není smyšlený příběh, ale situace, které jsem byl dnes večer svědkem. Někteří lidé prostě budou na vždy v “partaji” a budou si mylset, že jako “partajníci” jsou něco víc a mají jakási přednostní práva. Komu záleží na elementární slušnosti. A pomiňme, že pan “partajník” byl hostem na akademické půdě. No alespoň si studenti udělají “obrázek”, jak to v těch partajích chodí. Bohužel.